Španělsko se stalo mým druhým domovem, a jelikož jsem několik let v této krásné zemi také prožil, není divu, že se mi po ní stýská. Je to země milých a laskavých lidí i horkého jižního slunce, divokých horských oblastí a burácejícího moře.

Protože jsme si Španělsko chtěli opravdu užít, k čemuž je nezbytně nutné plně nasát jeho atmosféru, rozhodli jsme se, že tam strávíme minimálně dva měsíce. Odjezd byl naplánován na první týden v říjnu. Bylo ještě třeba sklidit plody naší zahrady a stihnout zavařit konzervy. Ne že by ve Španělsku bylo tak zle, ale domácí je zkrátka domácí…

Přípravy začaly už dobrých čtrnáct dní předem. Nejdůležitějším úkolem bylo postavit si domeček na kolečkách. Náš Odínek právě oslavil první narozeniny, ještě ani nechodil, ale už nám vydatně pomáhal. Někdy ovšem tak, že jsem hledal nářadí po louce a sbíral vruty rozsypané pod koly auta. Nicméně za týden intenzivního budování  bylo naše pracovní auto přeměněno v útulný pokojíček.

Když však z odstupem několika let a několika přestaveb vidím tyto fotografie, musím se smát. Kolikrát jsme si zle otloukli hlavu o řídítka kol, přivázaných na polici nad postelí! Pro každé tričko nebo ponožku bylo potřeba zvednout poklop úložného prostoru pod těžkou matrací a solární panel bylo nutné stále otáčet za sluníčkem, přičemž neutáhl ani ledničku. Ano, byla to pionýrská výprava. Ale v tom to celé vlastně vězí. Když vás čtvrt roku něco opravdu vytáčí, řeknete si nejspíš „tak dost!” a zkrátka to celé předěláte.

Ten první říjnový týden byl ještě nádherný. Prosluněné babí léto, kdy už podzim lehce klepe na vrátka a ranní mlhy vytvářejí magickou atmosféru. Ještě než jsme definitivně u Rozvadova opustili Čechy, museli jsme si udělat jeden výlet v českém lese a přespat u zapadlého pískového lomu někde před Plzní. Když jsme se ráno probudili, šla nám pára od pusy. Nejvyšší čas uhánět na jih.